Jdi na obsah Jdi na menu
 


A TO NÁM ŘÍKAJÍ "MILOVNÍCI KONÍ"

(zdroj equichannel.cz)



Jedním ze způsobů, jak koně začít trénovat, je „spojit myslícího koně s myslícím jezdcem“. Názor, se kterým se nemusíte ztotožnit, ale zamyslet se nad ním stojí za trochu času. Americký veterinář se ve svém článku, který vyšel v letošním podzimním čísle
The Cowboy Magazine, právě nad tímto spojením zamýšlí a probírá nešvary, objevující se v dostihovém sportu a v americkém westernovém ježdění.

Národ byl zděšen, když viděl Barbara krátce po startu v Preakness. (20. května 2006, Preakness Stakes, pozn. překl.). Viděl jsem snímky jeho zlomenin v TIME magazínu. Co se stalo: mám za to, že došlo k poměrně častému zranění – fraktuře sezamské kosti. Následkem toho zkolabovala spěnka, což pravděpodobně v následujícím cvalovém skoku, či dvěma, vedlo k explozi spěnkové kosti na mnoho fragmentů.

Veřejnost byla svědkem podobné dostihové tragedie v případě úžasné klisničky Ruffian, jejíž zranění na konec vedlo k smrti (rekordmanka dvouletých klisen, neporažena ve svých startech. Na konci své dvouleté sezóny si zlomila nohu, avšak v sezóně tříletých opět dominovala i na klasických vzdálenostech a vyhrála Americkou trojkorunu klisen, za sezónu opět neporažena. 7. července 1975 v souboji hlava-hlava s Foolish Pleasure v Belmont Park si zlomila sezamské kůstky v přední noze, přesto odmítla zastavit a běžela ještě dalších 46m. Během následné 12tihodinové operace 2x přestala dýchat a musela být oživována. Bohužel po probuzení z anestézie byla – jak se často u koní stává – zmatená a dezorientovaná. Navzdory snahám ošetřovatelů s sebou divoce mlela, až si zlomila nejen novou sádru, ale i druhou nohu a původní zlomenině způsobila další ještě větší škody. Veterináři na základě průběhu předchozí operace usoudili, že druhou operaci už nepřežije a uspali ji. Pozn. překl.) Média se soustředí na velké šampióny těchto formátů, ale co si veřejnost neuvědomuje je, že podobná zranění jsou v dostihovém sportu poměrně častá.

Jedním z důvodů proč k tomu dochází je fakt, že jsme v našich dostihových plemenech dokázali prochovat atletickou sílu mnohonásobně převyšující schopnosti, které příroda koním původně nadělila, aby mohli ve svém přirozeném prostředí přežít. Jediné, co divoce žijící koně potřebují, je utéct velké hladové kočce. My jsme se soustředili na chov, který selektivně podporoval rychlost, kterou ale koňská anatomie ne vždy dokáže ustát.

Navíc je trénujeme a necháváme závodit v dostizích dlouho před tím, než dospějí. Nedospělí jedinci často podávají velkolepé a působivé atletické výkony. Pokaždé, když se dívám na Olympijské hry a vidím gymnastky ve věku 13, 14 či 15 let, škubnu s sebou při myšlence, k jakému poškození na některých částech těla při tom dochází. Sám jsem s gymnastikou začal ve svých 17 letech a věnoval se jí rok. Nebyl jsem nijak dobrý, přesto jsem si dokázal vyrobit zranění a způsobit poškození, která se hlásí ještě mnoho let poté. Mou gymnastickou kariéru v 18cti letech naštěstí překazilo narukování do armády.

Když jsem před půl stoletím pracoval jako kovboj, s „hříbaty“ se začalo dělat až když byla čtyřletá, nebo i starší. Čas od času se stalo, že některé hříbě bylo obsednuto už ve třech letech. Navzdory velmi náročné práci, včetně občasných nehod, tito rančerští koně v naprostém zdraví pracovali i jako dvacetiletí.

Nemám nic proti dostihům. Je to skvělý sport a motivoval člověka k tomu, aby vyšlechtil skutečně výborná plemena. Ale co mi vadí jsou praktiky, které se podílejí na předčasném zchromnutí jinak zdravých koní.

Před několika lety, na výročním shromáždění AAEP (Američan Association of Equine Practitioners) v Dallasu mi tři švédští kolegové řekli, že by se rádi podívali na národní soutěže mladých cuttingových koní (national cutting horse futurities), které se ten samý týden pořádaly v nedalekém Fort Worth.

Tak jsme se tam, když náš program skončil, jeli podívat. Viděli jsme odjet několik koní, když jeden starší švédský kolega-veterinář, profesor na veterinární škole v Upsula, Švédsku, řekl: „To je neuvěřitelné! To musí trvat roky, než kůň získá schopnosti, aby mohl toto předvádět.“

„Ale to je futurity,“ odpověděl jsem mu.

„Já to slovo neznám, nerozumím mu,“ řekl.

„Toto jsou hříbata,“ vysvětloval jsem. „Jsou to jen tříletci…“

Vypadal šokovnaně. Obrátil se ke svým kolegům a švédsky jim vysvětlil, o čem jsme se před chvíli bavili. Pak mi anglicky řekl: „Mám jen dvě připomínky: jeden musí být velmi dobrý koňák, aby toto dokázal koně naučit v tak krátkém čase. A za druhé – jak se to odráží na jejich nešťastných nohách?“

Dnes máme spoustu futurity – reining, cutting, barrel racing, atd. Mnohokrát jsem u majitelů apeloval a snažil se, aby posunuli náročný trénink na později, a dali tak hříbatům šanci dospět. Většinou jsem byl ignorován.

Vyhlídka, že něco vyhrají nebo že vydělají peníze je příliš velkým lákadlem, než aby se jí dalo odolat. Když majitel trvá na tom, že bude pokračovat v tréninku a/nebo půjde na závod, který podle mého je pro to mladé zvíře předčasný nebo náročný, zaujímám tuto strategii: začal jsem jim říkat „jen pokračujte, je to váš názor. Váš přístup velmi svědčí mému zaměstnání.“

Jak je možné, že protesty proti nadužívání mladých koní přicházejí primárně od lidí, kteří mají z jeho následků největší profit – od veterinářů? Je to proto, že my nejlépe rozumíme, jak působí trauma na nezralou kostru, klouby, úpony a šlachy? Jak jsem řekl, nemám nic proti dostihům, jsou-li uvážlivě vedeny, nemám ani nic proti soutěžím či jiným jezdeckým závodům nebo show.

Výstavy a show koní, jakož i ostatních hospodářských zvířat, byly vymyšleny už před dlouhou dobou, aby „vylepšily chov“. Byly navrženy tak, aby ukázaly a odměnily ty, kteří odváděli nejlepší práci v chovu, v selekci plnokrevníků a ve vytváření nadprůměrných linií.

Bohužel, lidská povaha, marnivost a lačnost zkazily toto koňské chovatelské odvětví.

Můžeme pozorovat groteskní karikatury původních vlastností každého plemene. Dobytkářští koně, honáčtí koně jsou dnes předvádění ve Western Pleasure způsobem a v chodech, ze kterých by pracující kovboj zešílel. Se sníženou hlavou a v postavení „z kopce dolů“ tito koně velkou měrou násobí síly působící na přední končetiny. Jen zopakuji – dobré pro nás, veterináře. Produkuje nám to příjem, ale koně u toho trpí. Báječný Tennessee Walking Horse je kován a předváděn ve zdeformovaných chodech, které nelze nazvat jinak než „groteskní“.

Pokud by nebylo povinných veterinárních kontrol, umíte si představit kolik vytrvalostních koní by zemřelo jen proto, že jejich jezdce sužovala touha zvítězit? Pamatuji si, jak vypadaly rané vytrvalostní dostihy.

Teplokrevníci, s chirurgicky zdeformovanými ocasy a řitními otvory potřenými zázvorem, jsou předváděni s očními panenkami rozšířenými atropinem.

Kolik lidí, kteří si o sobě upřímně myslí, že jsou „milovníky koní“, odstavují hříbata ve věku tří měsíců, nebo dokonce dříve? Takhle to příroda přece nezařídila…

Kolik jedinců tohoto společenského druhu tráví svůj život zamčených ve stájových boxech? Kolik koní ve Spojených státech trpí újmou na zdraví kvůli nadměrnému krmení, podobně jako velké procento lidské populace? Takovéto zneužívání najdete v každém chovu, každé disciplíně, v každém jezdeckém sportu. Je třeba, abychom se o několik kroků vrátili a zanalyzovali naše činy.

Jedni z mých klientů, úspěšný a vzdělaný pár sympatických lidí, byli majiteli tří quarterů. Jeden den mi zavolali, abych přijel a koně jim odčervil, zkontroloval jejich stav a převakcinoval. Když jsem přijel, doma byli jen dva koně, takže jsem se ptal, co je s třetím.

„Ah, ten, toho jsme poslali na reiningový výcvik k _____________“ (úspěšný a notoricky brutální trenér, který rovněž patřil mezi mou klientelu).

„Aha“, řekl jsem.

Pak ta žena řekla: „Já vím, jak moc krutý ke koním je, ale on vítězí!“ Už nikdy jsem k těmto lidem neměl takový vztah, jako předtím. Ten samý trenér (dnes už je mnoho let mrtvý), mi jednou řekl: „Doktore, proč mi neseknete ocasy mých koní? Proč kvůli vám musím ujet 300 mil tam a zpět k někomu, kdo mi to udělá?“ To, o čem mluvil, je ilegální chirurgické znehybnění ocasu, velmi rozšířené u reiningových koní, aby nemohli švihat ocasem. VŠICHNI koně na jeho ranči měli podseknuté ocasy.

Řekl jsem: „Už vás někdy porazil kůň, o kterém jste věděl, že má podseknutý ocas?“

„Ale jistě,“ odpověděl, „mnohokrát.“

„Vidíte,“ řekl jsem. „Žádný z mých rodičů to koním nedělal, nedělám to ani já. Neudělali bychom nic, co je proti pravidlům asociace.“

Ten samý chlapík, závodník světové třídy, měl všechny koně na svém ranči sedované Serpencilem, sedativem, které nebylo schváleno FDA k používání pro koně. Netuším, kde k léku přišel, ale někdo mu ho prodává.

Věřím, že v jezdeckém odvětví fungují tajné dohody. Trenéři jsou rozhodčími, a rozhodčí trénují. Příliš často jeden druhému drbou záda.

Kdyby se koně ve Western Pleasure předváděli jako to bylo před 50 či 60 lety, dobrý amatér by se mohl stát šampiónem. Ale člověk musí být opravdu profík, aby dokázal vyprodukovat takové zmetky, jaké dnes ve WP vídáme. Poté, co se kůň od trenéra vrátí majiteli a přestává vítězit, putuje zpět k trenérovi na „doladění“. Několik dní předtím, než jsem začal psát tento článek, jsem se vrátil z Bishop Mule Days, unikátní akci, které není na světe rovno a jíž se každoročně účastním. Měl jsem to potěšení vidět ve WP muly, které nebyly žádnými „peanut rollers“ (zanechávám zde původní výraz pro nedostatek českých ekvivalentů; jako p.r. byl označován takový quarter, který chodil s hlavou až při zemi, takže když jste na něm jeli, neviděli jste ani krk ani hlavu – kůň ji měl až u země, jako by čumákem po zemi posouval burské oříšky, odsud ten název. Předvedení takového koně vzniklo na základě myšlenky, že kůň s hlavou čím blíže u země je tím více uvolněný. Dosahovalo se toho pomocí různých vyvazovaček a šlo o uměle naučený pohyb. Sedět na takovém koni prý bylo jako jet z prudkého svahu. Výraz je v Americe v oblasti Western Pleasure značně rozšířený, protože mnozí zastávají názor, že kůň s hlavou dole, případně pod úrovní kohoutku, nemusí být nutně uvolněný. Pozn. překl. ).

Tento trend začal před několika lety, ale lidé okolo mul z něj byli zmatení a rozpačití, a proto se u nich neujal. PRO NĚ JEN DOBŘE! Víte, na to, abyste byli milovníkem mul, musíte koně SKUTEČNĚ milovat!

MVDr. Robert Miller

P.S. překladatele: Důvod, proč tento článek předkládám je jednoduchý - příliš často okolo sebe slyším kritiku na náročnost příprav a sportovní úrovně vypsaných pro mladé koně, o životnosti nohou dostihových koní ani nemluvě. Tvrzení, že 90% šestiletých koní trpí artrozou spěnek je alarmující, i když přiznávám, že může být zkreslující, vzhledem k tomu, že se tak vyjádřil veterinář, který je přeci jen volán k problémům, tudíž vidí právě jen koně postižené. Jak jsem psala v úvodu - jde mi o zamyšlení nad tím, co po našich koních chceme, a co nás k tomu vede, a jak se to na nich odráží. L.K.