Bukephalos
Bukephalos (Válečníkova píseň)
Zdroje informací:
- Slavní koně - Zdeněk Mahler
Příběh:
Muž za mužem odhodlaně vstupoval do uzavřeného dvorce, ve kterém se odehrávalo drama podobné gladiátorským zápasům: uprostřed stál nádherný, ale krajně rozdivočelý, uhlově černý hřebec - nejlepší jezdci makednoských pluků se jej pokoušeli přivést k poslušnosti. Vojákům však šlo ještě o víc, než jen o zvládnutí běsnícího zvířete - krocení sledoval sám král Filip II.! Sotva ale kterýkoli z nich dosedl na vraníkův hřbet, kůň se vzepjal a začal řádit tak, že se hrůzou tajil dech. Nikdo z odvážných dlouho nevydržel, pád do prachu země vždy znamenal konec pro jednoho a šanci pro druhého. Potlučených a zahanbených však už bylo dost, další zájemce se nehlásil... Nepokořený hřebec, zpěněný hněvem a urputným bojem, se vypnul ve své vznešené kráse a pyšně oběhl arénu. Král útrpně vydechl a vzhlédl k obloze - slunce už pálilo hodně vysoko. "Otče!" - ozvalo se najednou po jeho boku. Vladařův syn, malý Alexander, po celou dobu pozorně sledoval marné zápolení makedonské jízdní elity - nyní se tiše obrátil na svého otce: "Dovol mi, abych hřebce zkusil zkrotit já"... Překvapený Filip po chvíli zaváhání přikývl - ať synek předvede, co v něm je! Pohaslé napětí prudce stouplo, ke králově zvědavosti se nyní přidal i otcovský strach a nervozita. Drobný chlapec s dětsky čistou a nevinnou tváří přistoupil k vydrážděnému zvířeti, jenže - z opačné strany než všichni ostatní. Hřbec po svém směšném krotiteli zvědavě blýskl okem. Chlapec se lehce vyhoupl, svou nožku přehodil přes široký černý hřbet a měkce dosedl. - Kůň stál jako vytesaný, malý jezdec ho hladil po dlouhém krku! "Alexandře!", zvolal nevěřícně král a zvedl se ze svého trůnu, "Jak se ti to povedlo?" "Všichni ke koni přicházeli po slunci - lekal se stínu na zemi", smál se chlapec. "Pro tebe je Makedonie příliš malá", pochválil ho otec, "ty musíš najít říši, která tě bude hodna!"
Filip II. měl pravdu, však k tomu synka už od mládí cíleně vedl. Za učitele mu nejprve vybral svého přítele, nejproslulejšího filosofa starověku Aristotela. Léta vzdělávání však Alexander netrávil bezstarostně a poklidně. Kromě úkolů od učitele dostával úkoly od svého otce: král svému synovi svěřil velení nad jízdním vojskem. Alexander poprvé velel pod otcovým dozorem v bitvě u Chaironeie. Byl tedy vychováván k boji a moci především a nyní získal vpravdě královského koně. Vraník Bukephalos na svém hřbetě nesnesl žádného jiného jezdce než právě Alexandra. Kdo projevoval bojovnějšího ducha - Alexander či Bukephalos? Navzájem se podněcovali.
Když usedal dvaadvacetiletý
Alexander Veliký na trůn, celá Makedonie zvědavě očekávala nové rozkazy... - Nedaly
na sebe dlouho čekat, země byla ctižádostivému mladíku skutečně malá a trůn místem
až příliš poklidným - Alexandrovy cíle ležely daleko za obzorem. Panovník nechal
shromáždit obrovské vojsko a zavelel na výboj, rozpínat říši, dobývat svět! Les
bosých nohou v sandálech a koňských kopyt pod jezdci se dal do pohybu, válečná
lavina potrvá dlouhých dvanáct let. Desetitisícová armáda táhla nejprve Thrácií k
Dunaji a pak do Ilyrie - pod Alexandrovými voji se třásla zem, v oblacích prachu se
kácely hradby, vpředu na samotné špici se nadnášel bojechtivý král a rozhlížel se
z hřebce černého jak smola. První tažení bral Alexander jako pouhou rozjížďku,
vyhledával záminku k velkému úderu. Přišla z Théb. Obyvatelé nejvýznamnějšího řeckého
města se postavili proti makedonské nadvládě. Netušili však, co v sobě Filipův syn
skrývá - Alexander byl na svůj věk bezesporu ojedinělý můž, odvážný a schopný vojevůdce,
ale teprve teď se začala projevovat jeho rozpolcená povaha: otcův zdravý rozum
a učení Aristotelovo byly potlačovány zlou vášnivostí, žárlivostí a chorobnou
ctižádostí zděděnými po matce. Nešťastné Théby byly Alexandrem pro výstrahu zničeny -
uprostřed rozvalin zůstal nedotčen pouze chrám a dům městského básníka... Barbarský
útok doslova ochromil celé Řecko. Teprve když se Alexander vzpamatoval z vítězného
opojení, uvědomil si, jak zbytečný krvavý masakr způsobil. Zkáza města na něho
opožděně dolehla - kdykoli se později scházel s Thébany, snažil se prokazovat jim
omluvnou přízeň, zničené město a zástupy tisíců obyvatel prodaných do otroctví
jej doslova strašily...
Jednou však už zavelel a rozpoutal válečnou smršť: už se nezastavil - s divě planoucím zrakem nechal se unášet svým černým Bukephalem třeba vstříc peklu. Snil o světovém panství... Na svou počest - za svých výprav nechal postavit sedmnáct Alexandrií. - Ta největší a po dlouhý čas světově nejdůležitější leží na břehu Egypta při samotném ústí Nilu, omývají ji vody Středozemního moře. Hrůzy svých nájezdů dokázal Alexander vyvážit dodatečnou péčí, v níž se osvědčoval jako dávný žák moudrého Aristotela: egyptská Alexandrie se stala střediskem vzdělanosti, proslulým uzlem obchodní tepny starověku - tzv. hedvábné cesty, která spojovala Asii s Afrikou a Evropou. Táhla se od čínského pobřeží Tichého oceánu, zástupy koní, mul a velbloudů ji prošlapaly stepmi, pouštěmi a velehorskými průsmyky, přinášely po té trase vzácné koberce, orientální koření, drahokamy, papír a především látky, nad nimiž přecházel zrak - čínské hedvábí.
Uhranut svými vítězstvími, vydal se Alexandr na svém Bukephalovi do vzdálené pouštní oázy, do egyptské věštírny boha Amona Ra, aby se utvrdil o svém nadpozemském původu. Božský zrod zde nebyl přisouzen pouze vladaři, ale vztáhl se též na jeho uhrančivého oře: pečovali o něj nejlepší štolbové, hojivými mastmi mu potírali zranění i rychlé nohy, otroci snášeli to nejlepší krmení - křišťálové vody z vybraných studní se směl napít jenom on!
Poté konečně Alexander obrátil přízračného hřebce a sním celé vojsko do dálek, za nimiž se rozprostírala mocná perská velkoříše a bájná, bohatá Indie. Perský král Dareios Alexandrův záměr již dávno tušil, zprávy od nasazených vojenských zvědů ho v tom jen utvrzovaly. Byl pánem nad vodami, vládl mořím. Jeho hlavní úderná síla spočívala v loďstvu - v zálivech nachystal formace válečných plavidel, po dlouhém pruhu pevniny byly rozsety perské pobřežní hlídky. Po důmyslné přípravě obsadila perská armáda pozice a vyčkávala... Alexander dobře věděl, že nejprve musí zničit soupeřovu lodní převahu. Postupoval proto při pobřeží a drancoval jeden přístav za druhým - nakonec od perského království námořní složky úplně odřezal. Teprve pak stočil své nedohledné šiky do vnitrozemí. Po sérii krvavě krutých řeží pronikl jeden oddíl Alexandrových vojáků nepříliš pohyblivými vozovými bariérami Peršanů a otevřel tak cestu dalším... Zmatek, který nastal uvnitř perských řad, se záhy zvrhl v bezhlavý útěk a jasnou prohru. Ve zpustošené krajině si jakýsi pěšák všiml opuštěného vozu stranou od cesty: kola měl zabořená hluboko v blátě, vpředu trčeli dva mezci zamotaní do postrojů a nešťastně hýkali. Na dně káry ležel zkrvavený král Dareios, probodaný vlastními vojáky...
Na oslavu vítězství nechal Alexander vystrojit pompézní slavnost nazvanou "sňatek Evropy s Asií" - mladé, zdatné zajatce vycvičil pro své falangy a jízdní čety k dalšímu tažení. Do Indie se Alexandrova armáda probila šedou hradbou válečných slonů. Zde však došlo ke zvratu - unavení vojáci už odmítali táhnout dál a před samotným Alexandrem se vynořilo varovné znamení: při dobývání města byl indickými obránci zasažen kopím. Rychlý Bukephalos mu ještě stačil zachránit život - se zkrvaveným pánem na hřbetě unikl pronásledovatelům do bezpečí. Nakonec však legendární vraník sám zahynul: v nejvýchodnějším cípu dobyté říše byl pod svým pánem skolen. Bukephalos, posetý jizvami za léta společných tažení, na místě podlehl těžkému zranění. Dojatý Alexander dlouho mlčky stál nad mrtvolou svého osudového koně, poté vzdal oddanému vraníku uznání větou: "S Bukephalem mohli soutěžit jen bohové!" Z vděčnosti nechal v Indii, daleko od rodných míst, založit město, které na památku svého hřebce pojmenoval Bukephalia. Nejsavnějšímu koni starověku ještě nad hrobem vztyčil pomník, pak jej navždy opustil. S Bukephalem však končil i on. Obrátil své oddíly zpátky na západ - domů už ale nedošel. Vyčerpaný a s horečnatým onemocněním dorazil dvaatřicetiletý vojevůdce pouze do půli cesty, zemřel v Babylonu - jeho ostatky táhlo do Alexandrie celé šedesátispřeží...
Mladicky pěkná tvář na démonickém hřebci se zjevila tak náhle - přenesla se přes celá uzemí a čas. Alexander Veliký se stal ztělesněním světového panství, mocná říše, po které se tak chtívě sápal, se však záhy po jeho odchodu začala rozpadat.
