Jak se jezdí na koni
Autor:
- Zdenka S.
Mezi věřejností panuje všeobecně mylný názor, že na koně se člověk dostane tak, že nasedne. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vsednutí do sedla je to poslední, co z normálního, jinak rozumně uvažujícího člověka dělá koního jezdce.
Tomuto okamžiku předchází celá řada událostí, která vás velice pozvolna, nenápadně vžene do stavu, ve kterém již zcela pasívně svěříte svůj život vrtošivému lichokopytníku.
Na koně vás totiž může dostat jedině neuvážená sázka, vaše sportovně založená přítelkyně nebo podobné neštěstí.
"Poslouchej, nechtěl bys jezdit na koni? Já se jen tak ptám. Tak chtěl?" "Ne!" "A proč ne?" Chtěla bys, abych se zabil?" "Já se taky ještě nezabila." "To je tedy argument." "Nic se ti nemůže stát. Nanejvejš spadneš." "Tak co bych lez na koně, když vím, že zase spadnu." "V tom je právě to krásný!" "Tak já v tom nic krásnýho nevidím." "Tak já se tě teda přihlásím." "Kam?" "No přece na jízdárnu." "Řek jsem, že ne. A hotovo!!"
Načež stojíte na jízdárně a koukáte vyděšeně na zvíře, které máte zkrotit. Kůň je velmi vysoký, dvakrát větší než vy, někdy i třikrát, záleží na tom, jak blízko stojíte. Mně osobně přivedli mamuta.
Zvířeti nikdy nesmíte dát najevo, že se ho bojíte. Klidně je pozdravte, plácněte něco o pačasí a opatrně se ztraťte. Nesmí vás však objevit vaše dívka, jinak jste ke koni dovlečen znovu.
Kůň je zvíře velice neklidné. Neustále se vám snaží šlápnout na nohu, povalit vás, rozmáčknout o stěnu, smýkat s vámi po stáji, zkouší ukousnout kus vaší nohavice, pohoní vás po dvorku a máte-li férového koně, zkamení pouze ve chvíli, když už vůbec nemůžete. Zabít zemdleného člověka ho prostě nebaví.
Přál bych lidem, kteří nadávají, že stupačky ve vlaku jsou moc vysoko, aby někdy v životě museli lézt na koně.
Lezete-li na koně, musí mu nejméně dva lidé držet hlavu, čtyři lidé nohy, někdo musí upoutávat jeho pozornost a tři lidé vám pomáhají do sedla. Na druhé straně musí někdo hlídat, abyste nepřepadl. Sám se držíte ze všech sil. Levou nohu musíte zvednout až k bradě, zaklesnout ji do třmenu, pravou se odrážet tak dlouho - až vás někdo vysadí. Kůň čeká trpělivě přesně do chvíle, kdy stojíte pouze na jedné noze. V okamžiku, kdy se odrazíte od země, couvne. Couvne málo, o půl kroku. Pokud spadnete hned, stojí dál jak přibitý. Poskočíte-li za ním, couvne opět. Tak dlouho, než žuchnete.
Řekl bych, že v té chvíli má kůň daleko větší smysl pro humor než vy. Když vás konečně vysadí, dostanete určitě křeč do lýtka. Tím máte záminku k okamžitému sesednutí. Zbytek dne můžete nosit zkřivený úsměv a říkat, že jste koni odpustil. Vzhledem k tomu, že vás ale příště budou muset vysazovat znovu, je lepší zůstat s křečí v sedle a nechat se zabít hned.
Jen málo vás v tu chvíli může uklidnit, že poprava koněm se děje za dozoru odborníka. Víte totiž, že i kdyby vaší jízdě asistovalo družstvo požárníků, nemůže nic zabránit koni ztrestat vaši troufalost: Dovolil jste si jemu, Veličenstvu, vlézt na hřbet. Kůň je dotčen a vy ztracen. "Jak to sedíte, ježíšmarjá, rovně si sedněte!" "Já už rovnějš nemůžu." "Vždyť jste tam stočený do klubíčka!" "Já spadnu!" "To spadnete stejně. Hlavu dejte nahoru, záda narovnejte..., tak a nohy, špičky nahoru, paty tlačit dolů, stehny svírat koně, ruce uvolněné, srovnejte ty záda...!" "Já nemůžu!" "Cóó nemůžete!?" "Takhle snad ani není možný, aby člověk narostl."
Když vás srovnají podle měřítek jezdecké krásy, máte pocit, že takhle pokroucený byste se neudržel ani na židli, přibité k podlaze. Cvičitel to ví a ví to i kůň. Oba z toho mají švandu.
Cvičitel mlaskne a kůň se pohne.
První jízdu musíte absolvovat na pevně ohraničeném prostoru. Je tam totiž stopadesátkrát větší naděje, že najdou vaše ostatky, než na volné louce. Pod vámi běsní rozbouřené vlnobití. Kůň má totiž tu zajímavou vlastnost, že se mu při chůzi pohybuje každý sval úplně na jinou stranu. A že se pohybuje, dává světu znát. Pod sedlem se to válí dopředu i dozadu, nahoru i dolů, ten pohyb nelze zastavit. Jste k smrti vyděšen a kůň z toho má živočišnou radost.
Když vás cítí na hřbetě ještě i po deseti krocích, udiveně se poohlédne a poskočí si. Docela lehounce. Krok sun krok.
Nepokažte mu náladu a spadněte ihned. Vám i koni bude večeře chutnat. V opačném případě bude chutnat pouze koni.
"Pobídněte toho koně, vždyť jde jako mrtvola!" "Já nemůžu, vypadly by mi nohy ze třmenů!?" "Ten kůň se plaší!" "Jakýpak plaší - asi z vás zrovna chcípl."
Nepřeji vám mít pod sebou chcíplého koně. Chcíplý kůň totiž vyhazuje, staví se na zadní, zmítá sebou a jeho jediným přáním je vytřást z vás duši.
Konečně cvičitel uzná, že se kůň dost vydováděl, udělá semhle támhle a - kůň stojí jako přibitý.
Je konec hodiny. Pomohou vám ze sedla, postaví vás na nohy, řeknou vám, jak se jmenujete a kůň vás odvede do stáje.
Nespravedlnost lidská nezná mezí, po každé hodině má kůň právo na cukr. Cukr platíte vy a navíc ještě platíte tolik flašek, kolikrát vás zvíře shodilo.
Motáte se kolem koně, kolena se vám chvějí a svaly na nohou chvilkami vypovídají službu. S jistým překvapením konstatujete, že nejen auto, ale i kůň si žádá po každé jízdě očištění. Jste na rozpacích, co se na koni vlastně myje. Uši a krk, nebo snad do půl těla?
Poučí vás, že kůň se nemyje, ale víchuje. Výroba správného slaměného víchu je obřad, při kterém si překroutíte ruce, popletete pravou ruku s levou nohou s ztratíte nervy. Zjistíte, že vích se nejlépe vyrábí pomocí osoby, která to umí.
Neméně složitý obřad, který hraničí s hazardem, je samotné víchování. Jste postaven před tvrdý fakt, že čistíte-li koně, musíte se nacházet v jeho tělesné blízkosti. Kůň má na vybranou hned několik možností, jak s vámi polaškovat: šlápnout vám na nohu, kousnout, seknout vás ocasem, přimáčnout ke stěně či kopnout. Inteligentní kůň zkouší všechny možnosti najednou. Času má na to dost, protože mu víchujete pěkně po pořádku krk, prsa, přední nohy, hřbet, břicho, zadní nohy.
Opravdový zápas s koněm začíná při čištění kopyt. Kůň totiž vlastní čtyři. Na všech stojí vahou svých pěti metráků. Prosby a výkřiky: "Podej pac!" kůň ignoruje. Vyhrožujete, škemráte, nadáváte, slibujete, pokoušíte se obrátit koně na záda - vše marně. Zkušení lidé na jízdárně vás poučí, že musíte nejdříve koně požádat o nohu, sjet mu po ní pěkně od shora dolů a když ji ohne, honem chytit a nepustit. Po mnoha neúspěšných pokusech se kůň uvolí a milostivě vám propůjčí nohu k provedení manikury. Oběma rukama pak držíte sakramentsky těžké zvíře, další rukou pak přidržujete kopyto a čistíte od hnoje a dalších neřestí, kterými se mu zachtělo projít.
Kůň je vytřen dosucha, koupete se v potu vy. Ale na vás se každý vykašle, protože kůň je tady pánem a chce se mu jíst.
Pomalu ale jistě se z vás stává otrok koní a ti s uspokojením zaznamenávají vaše ponížení. Nesčetné množství úsluh, kila cukru, která jim přinášíte na jízdárnu, odmění po čase tím, že vás vezmou s sebou na vyjížďku. A vida, neshazují vás už tak často, dbají na to, abyste se na nich jakžtakž udržel a když mají dobrou náladu, dokonce vás i někdy poslechnou.
Člověk, který kdysi býval rozumný, se tím okamžikem stává jezdcem. Jezdec - to je člověk zkrocen koněm. Takový jezdec prožívá radosti a slasti, které jsou všem běžným smrtelníkům nedosažitelné a nepochopitelné. Koně považuje za nadlidského tvora a podle toho s k němu chová.
Uznávám, že takový jezdec se cítí dokonale šťasten: nic ho netíží, starosti nemá, všechno přenechá koni.
A jako filatelista se dokáže rozplakat štěstím na cennou známkou, jako trampa nic v sobotu neudrží doma, jezdce okouzlí chvíle, strávené na koni, vedle koně, pod koněm. V jeho podání jsou zážitky plné dobrodružství, pocitů volnosti a štěstí.
"... a najednou přišla zatáčka, kůň inteligentně zatočil, ale já jel samozřejmě dál rovně..."
A jezdec se zalyká blahem, když vypráví, jak ho kůň nesl přes louky a polní cesty, jak spolu jen tak bloumali lesem a jak pili z potůčku.
Poroz na něho!!! takový člověk šíří infekci nebebezpečné nemoci: lásku ke koním. Když vás takový očarovaný člověk začne lákat do jezdeckého oddílu, raději se mu vyhněte velkým obloukem. Uvědomíte si nejlépe, co by vás čekalo, když si sednete a poručíte si: hlavu narovnat, špičky otočit nahoru, paty dolů, stehny svírat koně, paty od koně, ruce uvolněné, ramena nekrčit, tohle pokrčit, taky uvolnit, tady sevřít, nasedat, sesedat, vysedat...
Že se vám to povedlo?
Škoda vás, jestli právě teď potkáte sportovně založenou dívku...
