Rubrika: Péče a výcvik,Seriál: Proč mi kůň nerozumí,Komentářů: 6
Základem dobrého, vybalancovaného sedu je uvolněnost jezdce. V případě, že jezdec je ztuhlý, není schopen volně svým tělem následovat pohyb koně, kymácí se a přepadává. Tímto se samozřejmě cítí velmi nejistě a bojí se, že spadne. Aby zabránil pádu, svírá křečovitě svaly a snaží se držet silou (hlavně kolena silně tiskne do sedla). Tudy ale cesta k uvolněnému sedu nevede a jezdec se pohybuje v bludném kruhu ztuhlost - obavy - zatnutí svalů, atd. dokola.
Jezdit na koni se ani při velkém talentu nedá naučit ze dne na den a otázka správného sedu je především psychickou záležitostí.
Prvním a základním předpokladem pro uvolnění je pocit bezpečí. Každý člověk se ze začátku cítí v sedle nejistý a je potřeba se v první řadě zbavit strachu z pádu. Toto může usnadnit pouze důvěra v koně nebo cvičitele (nejlépe obojí) a systematický výcvik, nejlépe na lonži. Vhodný klidný kůň s pravidelným pohybem je podmínkou úspěchu. S mladým bujným koníkem v terénu se sebedůvěra a uvolněnost získává mnohem pomaleji a roste riziko špatných návyků. Když jezdec získá v sedle jistotu, začne lépe vnímat pohyb pod sebou a bude se snažit mu přizpůsobit. Přitom uvolní bederní svaly a poprvé zakusí, jaké to je jít tzv. s pohybem koně. Uvolnění napomáhají různé protahovací cviky, které by měl mít dobrý cvičitel v zásobě a také jízda (na lonži) se zavřenýma očima, což eliminuje okolní vjemy a dovolí jezdci soustředit se pouze na pohyb koňského těla pod sebou.
Další podmínkou pro uvolnění je také pohodlí jezdce. Tak, jako kůň nebude uvolněně a s chutí pracovat pod nepadnoucím sedlem, ani jezdec se neuvolní v sedle, které je mu nepohodlné nebo při tlačící výstroji. Volba sedla je vůbec velmi důležitou věcí, protože nevhodné sedlo dokáže i původně pěkný sed pokazit. Jsme toho názoru, že chce-li se jezdec naučit základ dobrého sedu, měl by tak činit na sedle když ne drezurním, tak alespoň univerzálním. Skoková sedla ani skokové univerzály většinou nebývají to pravé.
Nejčastějšími chybami jezdce jsou:
- celková ztuhlost, kolena silově mačkaná do sedla, což mívá za následek vytažené paty, tvrdou a neklidnou ruku a kulatá záda
- příliš krátké třmeny, čímž se koleno posunuje vpřed a pozadí vzad. Jezdec pak nemůže následkem přesunutí těžiště dozadu sledovat tělem pohyb koně a proto dochází k rušení koně rukou
- příliš dlouhé třmeny zase vedou k tomu, že jezdec bez opření ve třmenech a pevného přiložení lýtek neovládá své tělo, ztěžuje koni pohyb a ruší ho v hubě i ve hřbetu
- skloněná hlava - skloní-li jezdec hlavu, vyhrbí zpravidla současně záda, což vede k posunutí sedacích kostí nad zadní část sedla; jezdec pak oddaluje rozkrok od přední rozsochy sedla a nemůže tak sledovat svým těžištěm těžiště koně
- špičky vytočené od koně mají za následek uvolnění kolena a stehna a ztrátu pevnosti sedu
- holeně buďto příliš vpředu (jezdec usilovně brzdí) nebo naopak příliš vzadu (jezdec usilovně pobízí)
- lokty od těla - velmi ztěžují jezdci udržet klidnou ruku. Předloktí se záloktím má svírat tupý úhel. Je-li tento úhel příliš velký, drží jezdec otěž příliš krátce a naopak. V prvém případě dochází často k rušení koně v hubě a v druhém zase jezdec ztrácí možnost koně vést.
Na následujících příkladech se pokusíme ukázat, jak by to mělo
vypadat správně a naopak, kde je potřeba některou chybu odstranit.
Ještě než tak učiníme, chtěli bychom poděkovat všem, kdo nám zaslali
fotografie se svolením je zveřejnit. Bez této pomoci by byl tento
seriál značně ochuzený.
Děkujeme!
 |
|
Pěkný příklad uvolněného sedu na koni stupně L Hluboký sed jezdce v drezurním sedle s přiměřeně dlouhými třmeny zajišťuje jezdci i v pohovu kontakt s koněm celou vnitřní stranou stehen od rozkroku až po koleno. Uvolněná a lehce přiložená holeň může okamžitě reagovat na jakýkoliv pohyb koně. zaslala Ivana Hašková |
 |
|
Jezdec a kůň v zastavení Kůň je na otěži a stojí na všech čtyřech nohách, zdá se být klidný a soustředěný. foto Martin Lipinský |
 |
|
Ukázka pěkného hlubokého sedu Dlouhé
třmeny na drezurním sedle umožňují jezdci dokonalý kontakt s koněm a
přitom ještě umožňují prošlápnout paty. Jezdec sedí zpříma, paže drží
podél těla a ruce má volně nad kohoutkem. zaslala Dominika Švehlová |
 |
|
Poloviční překrok v klusu vpravo Kůň
je lehce nad otěží, dívá se do směru pohybu, ale jeho ohnutí není
příliš výrazné. Jeho vnější zadní noha došlapuje správně před nohu
vnitřní. foto Martin Lipinský |
 |
|
Křivý sed Kůň
je lehce přistavený k vnitřní ruce (je vidět vnitřní ucho), ale jeho
ohnutí v těle není příliš výrazné. Jezdec více našlapuje do vnitřního
třmenu a vnější nohu má výrazné posunutou dozadu. Vnější pata není
prošlápnutá a směřuje ke koni. Zdá se, že levý třmen je o něco delší
než pravý. foto Martin Lipinský |
 |
|
Skloněná hlava Jezdkyně vede koně v pracovním klusu dost vysokou rukou a pobízí ostruhou silně vytočenou ke koni. Mnohem větší chybou je však její skloněná hlava, která jednak ubírá na kráse celkovému vzhledu, ale především způsobuje zakřivení zad a posunutí sedacích kostí dozadu, takže jezdec nemůže sedět kolmo a působit na koně plnou vahou. Se skloněnou hlavou a povolenou břišní partií ztrácí pobídka sedem svoji účinnost a jezdec musí mnohem intenzivněji pobízet holeněmi, což je dost vyčerpávající, takže si většinou brzy začne pomáhat ostruhou. zaslala Katka Holá |
 |
|
Pracovní cval Kůň
cválá uvolněně a zdá se být na měkkém přilnutí i když vnitřní otěž,
která zajišťuje živé spojení je v daný okamžik lehce prověšená. zaslala Dominika Švehlová |
 |
|
Pracovní klus lehký Protože
se jedná o lehký klus, je trup jezdkyně lehce předkloněn. Kolena jsou
přitisknuta pevně, ale ne křečovitě, pata je prošlápnutá, špičky ale
směřuji lehce od koně. Jezdec má správně zvednutou bradu a hledí přímo
do směru pohybu. foto Martin Lipinský |
 |
|
Pracovní klus - neuvolněný jezdec s koleny vmáčklými do sedla Jezdec
svírá koně pevně koleny a proto není jeho sed uvolněný. Kolena jsou
zvýšená, tlačí jezdce k zadní rozsoše sedla, pata je vytažena. foto Martin Lipinský |
 |
|
Natažené a roztažené ruce - častá chyba začínajících jezdců Jezdec má paže v loktech zcela propnuté, takže jimi nemůže správně reagovat na pohyb koňské hlavy a pružně udržovat stálé přilnutí. Většina koní na to reaguje tím, že se položí do otěží a jdou tzv. po předku. Jezdec je pak za ruce vytažen do předklonu a tím zcela ztratí možnost aktivně působit na záď koně. foto Martin Lipinský |
 |
|
Kočárkové držení otěží Jezdec sedí uvolněně, s rovnými zády a zdviženou hlavou. Drží ale nesprávně otěže palci k sobě, jakoby se držel rukojeti dětského kočárku, takže jeho lokty směřují od těla. Správné držení je jako "když se nesou dva půllitry s pivem", tedy palci nahoru a s lokty u těla. Vnitřní holeň je příliš vzadu. zaslala Dominika Švehlová |
 |
|
Typický vyjížďkový sed, který charakterizuje především pohodlí jezdce Jezdec
sedí poměrně uvolněně, je narovnaný, ruce má v klíně, lokty od těla,
holeně volně přiložené s patou výrazněji vytočenou ke koni a více než
správnými chody svého koně se kochá okolní krajinou. Kůň si spokojeně
vykračuje a užívá si chvíle pohody. zaslala Dominika Švehlová |
Z uvedených příkladů lze i na první pohled odlišit pěkný sed od
těch ostatních. Především dvě fotografie v tomto směru vynikají.
(Dokážete je najít?) To, co tyto jezdce odlišuje od ostatních, je
hloubka jejich sedu, která je jistě podpořená kvalitním drezurním
sedlem, ale dobré sedlo dobrého jezdce samo o sobě neudělá. To se stane
až po mnoha hodinách tréninku, kdy samotný jezdec začne mít pocit, že
svým pozadím přirostl k sedlu. Teprve potom se z onoho poněkud
společensky choulostivého orgánu stane jakýsi interface, který dokáže
propojit lidský mozek s mozkem koně a dovolí jezdci zažít ten úžasný
pocit, kdy kůň reaguje tzv. "na myšlenku".
