Jdi na obsah Jdi na menu
 


Koně niky nelžou


Mark Rashid: Koně nikdy nelžou - ukázky a objednávky
Autor: Tisková informace, Publikováno: 30.10.2006
Rubrika: Knihovna,Seriál: Kůň v životě člověka,Komentářů: 0
Mark Rashid je uznávaným trenérem koní, známým svou schopností vidět věci z pohledu tohoto ušlechtilého zvířete. Umí řešit problémy obtížně zvládatelných jedinců a přednost dává spíše komunikaci než hrubé síle. Jeho zásadou je vždy pracovat s koněm a nikdy proti němu, a vycházet z toho, co se nám kůň snaží říct. Jeho metody práce jsou populární po celém světě a právě proto věří český vydavatel jeho knihy, Koně nikdy nelžou, že jeho myšlenky zaujmou i vnímavé české čtenáře...
Mark Rashid: Koně nikdy nelžou

Mark rashid dlouhá léta pracoval na rančích jako průvodce turistů, správce či trenér koní. Dosud si užívá práce na ranči poblíž svého domova v Estes Parku v Coloradu.

Je považován za autora pojmu pasivní vůdce, který používá v protikladu k tzv. alfa dominanci. Své poznatky a metodu pak shrnul do několika poutavě napsaných knih: Considering the Horse: Tales of Problems Solved and Lessons Learned; Good Horse Is Never a Bad Color a Horses Never Lie - The Heart of Passive Leadership. Mimo psaní se pak věnuje i hudbě; když hraje na kytaru v malé kapele The Elktones a na svém kontě má i solové CD Song of the Prairie.

Ve své poutavé knize vyvrací Mark Rashid tvrzení, že pokud chce člověk pracovat s koňmi, musí se chovat jako tzv. alfa kůň. Naopak přichází s pojmem pasivní vůdce, což je kůň, který ve stádu nedává najevo žádnou dominanci, ale přesto si ho ostatní členové vybrali za hodného následování.

Identifikace alfa koně je podle Rashida jednoduchá. Jedná se o zvíře, které svou dominancí vyvolává strach v ostatních a celé stádo tvrdými a občas i drastickými metodami kontroluje.

Pokud ovšem chce člověk s koněm spolupracovat, měl by se chovat spíš jako jedinec, jehož by si koně sami za vůdce vybrali, tedy jako pasivní vůdce.

V knize Koně nikdy nelžou vzpomíná Mark Rashid na své začátky a především na setkání se "staříkem", jenž výrazným způsobem ovlivnil jeho pohled na koně a především na práci s nimi. Definuje rozdíl mezi alfa koněm a pasivním vůdcem a na základě poutavých historek ze své praxe popisuje, jak se člověk může pro svého koně stát právě pasivním vůdcem, jehož kůň následuje s důvěrou a beze strachu...



Kniha je v prodeji v knihkupectvích a koňských potřebách.
Objednávka ke koncovému zákazníkovi, ale i k dalšímu prodeji je možná
prostřednictvím našeho serveru na adrese knihy@equichannel.cz.

Kniha má formát: A5, 120 stran, vazba brožovaná, černobílá, cena 169 Kč.


Ukázka z knihy:

Hledání snahy

 

„Kruci,“ zavrčel jsem si pro sebe. „Co máš sakra za problém?“

Od mého nasednutí uplynulo skoro čtyřicet pět minut a věci se nevyvíjely dobře. Byl jsem na mladé klisně jménem Lacey a v klidu jsme pracovali v kruhové ohradě když mě napadlo, že ji naučím couvat. Začal jsem tím, že jsem ji zastavil z kroku, což ona ochotně provedla. Pak jsem udělal to, o čem každý ví, že se to při couvání s koněm musí – zatáhl jsem za otěže. Zkraje jsem podle mého názoru zabral velice mírně, ale ona necouvla. Použil jsem víc síly. Pořád nic.

Uplynulo pár minut a já se snažil zvyšovat tah natolik, že jsem už netáhl jen rukama, ale taky jsem se zakláněl, abych měl víc síly. Kdybych to měl odhadnout, tak jsem za udidlo táhl skoro celou svou vahou (plnými sedmdesáti librami) a ona jednasedmdesáti librami táhla do protisměru.

Tak to šlo nějakou dobu, až mě to začalo zmáhat a začaly mě bolet ruce. Musel jsem to nakonec vzdát a povolit jí. Hodil jsem otěže kolem hrušky a prohlížel jsem si rýhy, které mi do obou dlaní vytlačily otěže.

„Sakra,“ řekl jsem a třel si ruce o sebe, abych rýhy vyhladil, „ty seš přeci taková kr…“

„Jak to jde?“ ozval se přímo za mnou staříkův hlas.

Celý překvapený jsem si přestal třít ruce, vzal jsem otěže a otočil se s klisnou k němu.

„Fajn,“ vyhrkl jsem. „Je to dobrý.“

„Jak se pod tebou snaží?“

„Bez problémů,“ řekl jsem, zatímco jsem se snažil usmát a plácal jsem klisnu po krku.

„Aha,“ pokývl. „Na čem děláte?“

„Děláme?“ přistihl jsem se, že si nevědomky třu ruce o sebe ve snaze zbavit se toho stále výraznějšího pálení v dlaních. „Ále, my jsme jenom …Říkal jsem si, že zkusím a…“

„Zkusíš s ní stát?“

„Coo?“

„Zkusíš stát,“ řekl, zvedl nohu a opřel ji o spodní hrazení. „Všiml jsem si, že vy dva tady stojíte hezky dlouho na jednom místě. To ji učíš stát v klidu?“

„No, jo. Asi. Tak něco.“

Stařík maličko kývl hlavou a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Rukou si pomalu přejel po bradě a nakonec se opřel oběma lokty o horní břevno kruhového výběhu.

„Řek´ bych, že to zvládla.“

„Ech?“

„To stání,“ ledabyle ukázal na klisnu. „ Řek´ bych, že stojí dost dobře.“

„Á, jo,“ pokýval jsem zasvěceně. „Teď už jí to jde.“

„Možná je čas zkusit něco jinýho,“ řekl on. „když vidím jak dobře pod tebou stojí a tak.“

„Jo,“ kývl jsem. „Asi budem dělat nějaký změny chodů.“

„To by myslím šlo“. Znovu si přejel rukou po bradě. „Ale mnohem lepší by bylo, kdybys s ní pracoval na couvání.“

„Couvání?“

„Jo,“ přikývl. „Než začnete dělat na změnách chodů, možná bysme se měli přesvědčit, že umí couvat.“

„No nevím“. Cítil jsem, jak jsem při té myšlence nadskočil. „Nejsem si jistý, jestli je to ten typ na couvání.“

„Fakt?“ Po ošlehaném obličeji mu přelétl úsměv. „No, hádám, že když to nezkusíme, tak to nikdy nezjistíme, co?“

„No, já jsem to trochu zkoušel, ale nezdálo se, že by se jí to nějak líbilo.“

„Aha,“ znovu pokýval hlavou. „A co kdybychom to přeci jenom ještě zkusili?“

„Tak jo,“ souhlasil jsem s nádechem sarkasmu v hlase. „Ale já si nemyslím, že by se jí to líbilo.“

S tím jsem si naposledy promnul ruce, uchopil otěže a začal pomalu tahat za udidlo. Cítil jsem, jak se Lacey proti mně do udidla opírá a jak se zvedá hlavu. Vydržel jsem ten tlak ještě pár vteřin a rýhy, které jsem si už předtím udělal otěžemi začaly znovu bolet. Nato jsem povolil otěže a podíval se na staříka.

„Vidíte to,“ řekl jsem. „Nemyslím, že by se jí to moc líbilo.“

Stařík zvolna pokýval a přešel na opačný konec kruhovky. Otevřel branku, vešel dovnitř a tiše za sebou zavřel. Přišel až k nám, pohladil Lacey jemně po krku a řekl mi, ať to zkusím znovu. Souhlasil jsem, i když jsem dal současně najevo svůj nedostatek nadšení.

Znovu jsem se natáhl a zabral za udidlo a Lacey znovu táhla proti mně tím, že vystrčila nos dopředu.

„Okej,“ řekl stařík. „Myslím, že už vím, v čem je problém.“

Fajn. Konečně viděl to, co jsem se mu celou dobu pokoušel říct. Ten mizerný kůň prostě nechce couvat. Bylo načase, a upřímně řečeno jsem byl trochu překvapený, že mu trvalo tak dlouho na to přijít. Obvykle mu to tak pomalu nemyslelo.

„Vadilo by ti, kdybych to zkusil já?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl jsem překvapeně, „vůbec ne.“

Zahodil jsem otěže a začal slézat ze sedla, ale on mi řekl, abych zůstal nahoře. Uhnízdil jsem se zpátky a založil ruce v bok, zatímco on stál vedle Lacey a jemně zvedl otěže. Začal je pomaloučku zkracovat, ale vtom přestal a zase je kousek povolil. Pár vteřin počkal a znovu začal zkracovat otěže. Zase nečekaně přestal a uvolnil tu trochu tlaku, kterým táhl za udidlo. Udělal to tak ještě třikrát, když jsem při čtvrtém pokusu ucítil, jak Lacey přenesla váhu dozadu. Stařík ještě jednou zatáhl a povolil a Lacey poslušně sklonila nos a stejně poslušně vykročila zpátky. Napřed jeden krok, pak druhý, za ním třetí – všechny hezky pomalu.

Stařík pustil otěže a Lacey couvat přestala. Dal otěže dolů a jemně poplácal klisnu po krku. Počkal pár minut, pak ještě jednou vzal otěže a nepatrným tlakem zatáhl za udidlo. Klisna pár vteřin váhala a když už jsem začal věřit, že to první couvání bylo jen náhoda, začala couvat znovu. Tentokrát byly kroky rychlejší a ještě plynulejší.

Když zacouvala dva nebo dva a půl metru, povolil stařík otěže a pohladil Lacey po krku.

„Řek´ bych, že jí to couvání až tak nevadí,“ prohlásil. „Proč s ní na tom nezkusíš trochu víc zapracovat? Jen zkus netahat tak silně a pamatuj si, že couvání neděláš udidlem. Udidlo je tam jen na to, aby cítila pobídku.“ S těmito slovy se otočil a mě nechal rozjímat o tom, co se právě seběhlo.

Díval jsem se jak mizí za stájí a v uších mi zněla jeho slova. Co tím myslel, že s ní nemám couvat za udidlo? To nedávalo smysl. Jasně, že potřebuju k couvání udidlo. Proto tam taky je. Nebo ne?

Obešel jsem s klisnou ještě několik koleček po výběhu, ale couvat už jsem s ní nezkoušel. Zamotal jsem se do staříkových slov jako do smyčky a nebylo mi úplně jasné, co jimi myslel. Jako by mě ochromila; bránila mi v tom, abych to chtěl zkoušet.

Když jsem později skončil práci s Lacey a pustil ji ven na pastvinu, vrátil jsem se do stáje a začal jsem ve velkém boxu vedle sedlovny přibíjet nová prkna. Už několik dní jsem vyměňoval všechna, která za ty roky shnila a říkal jsem si, že pokud stařík nepřijde s něčím jiným, mohl bych svou práci ten den dokončit,

Nezatloukl jsem snad víc než dva tři hřebíky, když se stařík objevil v uličce. Stál na jednom místě několik vteřin, jakoby kontroloval mou práci, a potom sáhl do kapsy a vytáhl cigarety. Zatloukl jsem do prkna další hřebík či dva než mi došlo, že tam asi nestojí v pouhém úžasu nad mými tesařskými schopnostmi. Dostal jsem pocit, že mi tak dává příležitost položit mu otázku, která se mi pořád honila v hlavě; tu o nepoužívání udidla při couvání s Lacey.

„Jak to jde?“ zeptal se, když si zapálil cigaretu.

„Jde to dobře,“ odpověděl jsem a zatloukl do prkna poslední hřebík.

Podíval jsem se po něm když jsem se otáčel a pokládal kladivo abych si vzal další prkno, ale nic jsem neříkal. Nacpal jsem další prkno na místo. Samozřejmě jsem si teprve potom uvědomil, že jsem si nevzal kladivo a hřebíky. Nebylo možné, aby prkno drželo samo na místě, zatímco se já budu natahovat pro nářadí dva metry daleko. Nezbývalo než prkno zase sundat.

Protože jsem nechtěl před staříkem vypadat kvůli zapomenutému nářadí jako naprostý idiot, zadíval jsem se přísně na desku, jako bych se ujišťoval, že přesně sedí na místě, které jsem pro ni vybral. Teprve když uplynul dost dlouhý čas na to abych vypadal zcela spokojeně s tím jak pasuje (byla předem uříznuta zvlášť pro tohle místo), vytáhl jsem ji z určeného místa a položil ji na podlahu. Jako by to bylo všechno součástí mého plánu, zašel jsem pro kladivo a hrst hřebíků. Hřebíky jsem si strčil do pusy, tak jak to dělají opravdovští truhláři, a kladívko jsem dal za opasek. Desku jsem zase nacpal zpátky do díry a začal ji přitloukat.

Stařík se nehnul z místa. Jen tam stál, jako kdyby bylo nejdůležitějším úkolem dne pozorovat mě při zatloukání hřebíků. Netrvalo dlouho, prkno jsem měl přibité a bylo jasné, že stařík neodejde, dokud mu nepoložím otázku, o níž věděl, že ji položit chci.

„Lacey dnes se mnou chodila celkem dobře,“ prohodil jsem, když jsem ustoupil a kontroloval své dílo.

„Vypadala, že si vede celkem dobře,“ souhlasil a vyfoukl obláček kouře. „Jak vám šlo couvání když jsem odešel?“

„No, vlastně,“ začal jsem, „vlastně jsem už neměl příležitost s ní znovu couvat.“

„Že ne?“

„Ne,“ řekl jsem rozpačitě. „Nejspíš jsem nevěděl, co jste myslel, když jste mi říkal, abych s ní necouval za udidlo.“

Konečně jsem se na staříka podíval. Jen tam stál a na tváři mu pohrával úsměv. Potáhl z cigarety, přikývl a pokynul mi, abych šel za ním do sedlovny.

Položil jsem kladivo na hromadu prken a šel za ním, abych ho našel jak zírá na řadu uzdeček na zdi. Napřáhl se a sundal starou uzdečku s lomeným kroužkovým udidlem. Kožené otěže byly trochu zamotané a k udidlu připevněné sedlářskými šroubky. Rozmotat otěže a udidlo mu chvíli trvalo, ale pak mi podal uzdečku s udidlem, zatímco on držel otěže.

„Vezmi udidlo do dlaně,“ řekl a kouř z cigarety mu stoupal od pusy tak, že ho donutil zamrkat, „a uzdečku si pověs na ruku.“

Natáhl jsem koženou uzdečku na nataženou pravou paži, takže jsem měl čelenku na rameni, a udidlo jsem sevřel do pěsti.

„Oukej, teď zavři oči a řekni mi až poprvé ucítíš, že otěžemi táhnu za udidlo.“

Zavřel jsem oči a čekal. Po pár vteřinách jsem ucítil, že se udidlo pohnulo, ale neříkal jsem nic, protože se mi nezdálo, že by „táhl“.

„Cítíš něco?“ zeptal se.

„No, ani ne. Ano. Trochu.“

„To znamená co?“

„Ehm, to je asi ano. Něco cítím.“

„Fajn.“ Cítil jsem, jak se udidlo vrátilo do původní polohy. „Teď po tobě chci, abys udělal krok po směru tahu hned jak nějaký pohyb udidla ucítíš. Rozumíš?“

Přikývl jsem a čekal, až se udidlo zase pohne. Ucítil jsem zase to lehké potáhnutí za udidlo, stěží postřehnutelné, ale byl jsem si jím jistý. Jakmile jsem ho ucítil (a protože jsem chtěl samozřejmě vypadat jako snaživý žák), udělal jsem krok dopředu, po směru tahu.

„Velmi dobře“. I se zavřenýma očima jsem slyšel ve staříkově hlase úsměv: „Zkusme to znova.“

Zase jsem se uvolnil a čekal, až se udidlo pohne. Tentokrát se pohnulo ještě míň než předtím, ale protože jsem chtěl být za vynikajícího žáka, znovu jsem se pohnul po směru tlaku hned jak jsem ho ucítil.

„Dobře,“ řekl znovu. „A teď mi něco pověz.“

Otevřel jsem oči a koukal na něj.

„Táhl jsem tě tím udidlem k sobě?“

„Táhl?“ byl jsem trochu popletený. „Ne, pane.“

„Měl jsi pocit, že musíš s tím tahem bojovat?“

„Ne.“

„Bylo snadné udělat to, co jsem po tobě chtěl?“

„Ano, pane,“ řekl jsem s náznakem překvapení. „Bylo tak fakt snadné.“

„Potom,“ prohlásil, když mi sundával uzdečku z ramene a vracel ji na zeď, „potom to bylo snadné i pro mě.“

Vytrvalost


V průběhu roku 2004 vydal ostravský MONTANEX tři nové tituly ediční řady "Kůň v životě člověka": V květnu vyšlo přepracované a rozšířené vydání knihy Silvie Lečíkové "Westernové ježdění", v červnu druhá kniha Pavla Jahody "Filmoví koně" a na samý závěr roku je doplnila publikace v celkovém pořadí již sedmá, známá "vytrvalostní bible" Go the Distance od Nancy S. Loving v překladu Lenky Kerumové. Jak bývá tradicí, přinášíme vám jako spolupachatelé tohoto "činu" ukázky z knihy.
Na vytrvalostní trati - obálka

TRÁVIT HODINU ZA HODINOU na hřbetě koně je snem, který se uskutečňuje mnoha jezdcům. Odjet kilometry - 40, 80 nebo dokonce 160 - na fyzicky zdatném koni je neuvěřitelně uspokojující zkušenost, ať už prožitá v soutěži nebo jen tak pro radost. Okamžik takového vzrušení však nepřijde sám od sebe, vyžaduje nesmírnou oddanost jezdce a velké množství práce koně.

Žádný jiný jezdecký sport nevyžaduje tak intenzivní a neustálou tréninkovou námahu jako vytrvalostní dostihy a soutěžní distanční jízdy. Abyste dosáhli nejvyšší mety těchto sportů - závodit ve stomílových soutěžích - musíte zažít roky opatrného trénování. Dokonce i u čtyřicetikilometrové soutěže je nutné důkladně se věnovat každé maličkosti koňského jedince - v průběhu mnoha pracovních i soutěžních kilometrů. Jde především o pohodu koně, ta je vždy na prvním místě.

V knize "Na vytrvalostní trati: Kompletní zdroj informací o vytrvalostních koních" doktorka Lovingová, veterinářka, která se pravidelně účastní i rozhoduje na vytrvalostních soutěžích, názorně dokládá na každé straně, že "úspěch tkví v maličkostech". Srozumitelně vysvětluje vše, co jezdec potřebuje vědět, od výběru koně a koupě výstroje až po hodnocení fyzické zdatnosti a výživy. Jednotlivé kapitoly se věnují:

 

  • Péči o kopyta sportovního koně
  • Chytré výživě
  • Principům udržování kondice a filozofii tréninku
  • Metodám, hodnotícím fyzickou zdatnost
  • Formování kondice pro určité terénní a klimatické podmínky
  • Taktikám ochlazování během tréninku a soutěže
  • Vyhodnocení metabolického zdraví a fyzického stavu

 

Jste-li nezkušený distanční jezdec, je Na vytrvalostní trati nepostradatelnou literaturou, která zlepší vaše tréninkové i soutěžní dovednosti. Jestliže jen přemýšlíte o tom, že byste si vytrvalostní nebo soutěžní distanční ježdění vyzkoušeli, bude tato kniha jasně a bezpečně provázet na mna kilometrech jak vás, tak vašeho koně.

"Nejde o knihu, která je určená jen pro nováčky v tomto sportu, není to ani kniha určená pouze elitní špičce. Je to kniha, kterou by měl mít v knihovně každý, kdo se chce účastnit vytrvalostních a distančních soutěží. A neměla by v té knihovně jen ležet. Naopak - měla by být ohmataná od toho, jak je neustále po ruce a mít oslí rohy z častého čtení."
Kerry M. Ridgway, DVM, rozhodčí FEI, AHSA a AERC, od roku 1991 člen Vytrvalostní síně slávy.


UKÁZKA:


Principy budování kondice

Tréninkový deník
Jakmile začnete s pečlivým kondičním programem, je neocenitelnou pomůckou vést si psanou dokumentaci každého cvičení (obrázek 13). Poznámky by měly zahrnovat čas, vzdálenost, rychlost, tepové hodnoty během zátěže, hodnoty v klidu po zátěži (recovery rates), psychický stav koně a fyzické reakce na námahu. Užitečné je rovněž poznamenat, jaké bylo počasí a terénní podmínky. Deník vám pomůže sledovat pokroky a pozorovat náznaky, které mohou ukazovat na kosterně-svalové problémy nebo únavu z přetrénování.

Rozumné používání zátěže
Při každém tréninku dochází v tkáních koně kvůli zátěži k "malým" poškozením. Během několika hodin nebo dní by se tato krátkodobá zranění měla spravit zároveň s tím, jak se tkáně přizpůsobují nepatrně zvýšené intenzitě práce. Tento průběžný proces postupného přizpůsobování nakonec vede k dobře připravenému sportovci, ovšem za předpokladu, že každé zvýšení zátěže se děje po celou dobu pozvolna.
Během každého období odpočinku se obnovuje enzymový systém, krevní oběh se zbavuje toxických vedlejších produktů a dochází k regeneraci natažených svalů, šlach a vazů. Doplňují se živiny (glukóza, tekutiny a elektrolyty). Bez zátěže žádná z tkání nezesílí ani nenabude větší pružnosti. Bez zátěže se nevytvoří ani hustší kapilární síť, ani se nezlepší cirkulace krve ve tkáních. Bez zátěže by enzymový systém zůstal na základní úrovni, která je pro namáhavou práci, vyžadující rychlou výrobu energie, nevhodná.
Je důležité zajistit rovnováhu, aby stresová období se zátěží střídala období odpočinku a tělo mělo dostatek času k obnově. Pokud neposkytnete dostatek času, stanou se zatěžované tkáně náchylné k vážným úrazům. K obnově může dojít i během lehké práce; jen je třeba, aby mezi dvěma tréninky byl den nebo dva.

Dlouhá a pomalá distanční práce
Kariéra kteréhokoli koňského sportovce je položená na základech získaných dlouhou a pomalou distanční prací. Účelem tréninku pomocí dlouhé a pomalé distanční práce je zlepšit koňovu aerobní kapacitu lehkým zatížením všech konstitučních a kardiovaskulárních tkání. Obecně pracuje většina koní aerobně s tepovými hodnotami mezi 120 - 150 bmp (úderů za minutu - beats per minute). Tomu odpovídá mírný pracovní klus po relativně plochém terénu. Koně na tento trénink připravíte předchozí několikatýdenní prací v kroku. Abyste dosáhli účinku, který dlouhá a pomalá distanční práce má, musí se kůň v aerobním způsobu práce vymezeného těmito tepovými frekvencemi pohybovat aspoň hodinu, nebo čtyři až šest mílí denně alespoň každý druhý den.
První fáze budování kondice se zaměřuje na posílení kardiovaskulárního systému mírnou zátěží kosterně-svalové soustavy. Dosáhneme toho postupným zvyšováním zátěže, a to buď prodlužováním vzdálenosti nebo zvyšováním rychlosti, ale nikdy obojím zároveň. Pomalu zvyšujte dobu trvání tréninkových fází s nízkou intenzitou zátěže; potom doby udržujte nebo lehce snižte a zvyšte intenzitu. Změny provádějte po týdnu, aby se váš kůň mohl adaptovat na novou úroveň zátěže. Zkušenost říká: nejprve pomalu zvyšovat čas a teprve potom pomalu zvyšovat intenzitu.

Posilování
Jakmile se po třech měsících dlouhé a pomalé distanční práce zlepší funkce kardiovaskulárního systému coby dopravce kyslíku, musí se začít s posilováním podpůrných tkání, aby vydržely náročnou tréninkovou zátěž. Nepřetržité podávání výkonu vašeho koně mohou zbrzdit zranění kostí nebo svalů. U lidských sportovců bylo prokázáno, že posilováním lze redukovat výskyt kosterně-svalových zranění o 50%. Jakýkoli způsob, kterým můžete minimalizovat konstituční poškození, prodlouží distanční kariéru vašeho koně.
Abyste u svalů dosáhly vytrvalosti, potřebujete u koně rozvinout schopnost vykonávat svalovou práci bez únavy. Nejlepší způsob jak toho dosáhnout, je mnohokrát po sobě opakovat tréninkové cykly s nízkou až lehkou intenzitou zátěže a udržovat pulz koně pod 150 úderů za minutu. (Lehká zátěž zahrnuje práci v rovném terénu, klus o rychlosti 6 až 11 km za hodinu (4 - 7 mil v hodině) a příležitostně menší vršky, ale jen na krátkou vzdálenost.) V podstatě byste dosáhli téhož dlouhou a pomalou distanční prací. Jakmile kůň zvládá toto cvičení relativně lehce, můžete přejít k dalšímu kroku - k posilování svalů.
Posilování začněte postupným zvyšováním intenzity nebo počtu cyklů. Intenzitu lze zvýšit například tím, že začnete pracovat na strmějším kopci, nebo že zrychlíte a zkrátíte tím dobu stoupání do mírného kopce. Pokud navýšíte počet opakujících se cyklů, nevybírejte si už strmější kopec ani nezrychlujte stoupání do doposud používaného svahu. Zvyšování provádějte po týdnech, maximálně však o 20%, a měňte buď délku trvání nebo obtížnost.
Příkladem hodnotných posilovacích cvičení je rozvíjení drezurní zručnosti, práce v hlubším povrchu a začátek práce do svahu. Například námaha, kterou musí kůň vynaložit při práci v hlubokém písku, je o 50% větší než námaha, kterou musí vynaložit na pevném podkladě. Taková práce zvyšuje nároky na výkon jak kosterně-svalové, tak srdečně-cévní soustavy. Kopcovitý terén je rovněž skvělou příležitostí jak posílit a doladit nejen kosterně-svalovou a srdečně-cévní soustavu, ale i nervově-svalovou (neuromuskulární) koordinaci. Podobným způsobem jaký funguje při zdvihání činek u kulturistů, rozvíjí práce v kopcovitém terénu u koně ramenní svaly, natahovače kyčlí, hýžďové svaly a čtyřhlavé svaly stehenní, které se starají o pohon zádě (obrázek 14). Prací v kopcovitém terénu zvyšujete odpor, který působí na všechny svaly, protože kůň musí do kopce přesunout celou hmotu svého těla, a ještě nést zátěž, kterou tvoříte vy, vybavení a výstroj.
Nicméně neposilujete příliš; nechcete přece z koně udělat nasvaleného kulturistu, protože takové množství svalové masy zhoršuje efektivitu práce svalového metabolismu a zatěžuje chladící mechanismy vytrvalostního koně. Přesto ale jsou kopce příležitostí, jak rovnoměrně rozvíjet kardiovaskulární systém a zároveň posilovat svaly, vazy, šlachy a klouby. Kopcovitý terén také simuluje terénní podmínky, které často lze v soutěžích zažít. Šplhání do kopce zvyšuje tepovou frekvenci a pokud je vhodně použito, můžete dovést koně až k jeho anaerobnímu prahu (okamžik, kdy se kyselina mléčná začíná hromadit v krevním oběhu a svalech). Na základě tohoto podnětu se enzymatický systém a zužitkování energie ve svalových tkáních nepřetržitě zlepšují.
Při práci v kopcích nezapomeňte koně směrem dolů šetřit, abyste minimalizovali opotřebení kloubů a závěsných vazů. Pokud do kopce cváláte, nechejte koni stejně dlouhou dobu, kterou jste potřebovali k jeho vycválání, ke klidnému sestupu v kroku; zajistíte tím dostatečný čas k zotavení. Během závodu budete možná potřebovat získat čas a proto by kůň měl umět z kopce klusat nebo cválat, takže bude třeba věnovat čas tréninku nervově-svalové koordinace a rovnováhy, ale rychlost, se kterou budete svah směrem dolů zdolávat, omezte pokud možno jen na závody. Pokud víte, že v nějaké soutěži budete svahy sjíždět i ve vyšších rychlostech, musíte koně na takovou námahu nejprve zvykat a pravidelně jej k tomu trénovat.
Zařaďte posilovací cvičení do vašeho kondičního rozvrhu dvakrát až třikrát do týdne, ale ne do dvou po sobě následujících dnů. To by mělo ke zdokonalení jak kardiovaskulární kondice, tak silového tréninku stačit. Jakmile se kůň dostane na požadovanou kondiční úroveň, k jejímu udržení stačí zařadit posilování jednou nebo dvakrát do týdne.

Hrátky s rychlostí
Zavedením rychlostního tréninku začnete na základy vybudované pomalou a dlouhou distanční prací vršit dávky rychlých výkonů. Hrátky s rychlostí sestávají z energického šplhání do svahu nebo z krátkých sprintů, trvajících jen několik momentů. Zpočátku jsou tyto momenty krátké a ojedinělé. Jak se bude kondice vašeho koně zlepšovat, delší cvaly nebo rychlejší šplhání naučí svaly a metabolismus koně lehce se dotknout anaerobního prahu. Pak koně rychle převedeme do aerobního způsobu práce návratem ke dlouhé a pomalé distanční práci - do kroku, klusu nebo pomalého cvalu, aby se rychle zregeneroval.
Rychlostní trénink je středně pokročilá forma kardiovaskulárního tréninku, řazená někde mezi dlouhou a pomalou distanční práci a intenzivnější intervalový trénink. Rychlostní trénink vám umožní vybudovat poctivou kardiovaskulární kondici bez rizika opotřebení, které s sebou přináší stále se navyšující počet kilometrů při dlouhé a pomalé distanční práci. Kromě toho, že jde o úspěšnou součást programu budování kondice, jsou hrátky s rychlostí výbornou metodou jak v posledním měsíci, který předchází soutěži, načasovat formu vašeho koně. Dokáže ho dovést na vrchol sil v den konání soutěže, aniž byste jej, co se týče rychlosti nebo počtu kilometrů předcházejících soutěži, příliš hýčkali.

Intervalový trénink
Má-li váš kůň za sebou minimálně pět či šest měsíců dlouhé a pomalé distanční práce nebo poctivou první sezónu, je ten správný čas začít s intervalovým tréninkem. Cílem intervalového tréninku je naučit tkáně vašeho koně vyrovnat se s anaerobní prací. Aby se anaerobní metabolismus nastartoval, zaměstnejte koně tak, aby se jeho tep vyšplhal nad 180 úderů za minutu, nebo až na 200 úderů za minutu či více. Dosáhnete toho rychlým cváláním v rovném terénu nebo klusáním a cváláním do svahu. Pak stažením do pomalejších chodů nebo návratem do rovnějšího terénu rychle vraťte koně do uklidňující práce s tepovým rozsahem menším než 150 či 160 úderů za minutu. Díky těmto, zpočátku tří až čtyřminutovým, periodám vysoké zátěže váš kůň získá výhodu konstitučního a metabolického vývoje bez rizika konstitučního poškození, které způsobuje kontinuálně trvající vysoce intenzivní práce.
V prvních svazích, které s koněm vyjedete, půjde o intervalovou práci v rámci aerobního tréninku (hodnoty tepu v zátěži menší než 150-160 úderů za minutu). Oddechová, regenerační fáze by proto měla být aspoň stejně nebo dvakrát tak dlouhá jako čas, který jste věnovali předchozí tvrdé námaze. Pokud chcete zahrnout intervalovou prácí do anaerobní tréninku (hodnoty tepu vyšší než 160 úderů za minutu) nebo do posilování, poskytněte koni odpočinek pět až šestkrát tak dlouhý jako byla každá fáze intenzivní práce. Například, cváláte-li rychlým tempem po dobu dvou minut, stáhněte koně do pomalejšího až lehkého tempa na dobu deseti až dvanácti minut a pak teprve začněte s další rychlou cvalovou prací.
Odpočinkové, regenerační fáze minimalizují únavu, a to proto, že se během nich z tkání vyplavuje kyselina mléčná. Kyslíkový dluh v tkáních je během těchto regeneračních fází doplněn a váš kůň je tak připraven na další pracovní cyklus. Pracovní fáze od svalových buněk vyžadují, aby se adaptovaly na práci v prostředí chudém na kyslík. Jde o důležitý fakt, zejména u závodů na 80 až 160 km. Intervalový a rychlostní trénink se probírá podrobněji v kapitole 6.
(...pokračování v knize :o)


Kniha je v prodeji od v knihkupectvích a koňských potřebách, objednávka je možná tradičně i přes e-mail knihy@equichannel.cz.
Formát knihy je A5, 234 stran, 99 ČB fotografií a 22 ilustrací, vazba pevná, cena knihy je 399 Kč.

Obchodní podmínky pro prodej této a dalších knih vydavatelství MONTANEX jakož i ediční plán na rok 2005 vám sdělíme na e-mailu helena@equichannel.cz


O autorce:
Intenzivní zájem o koně se u MVDr. Nancy Loving projevil již v raném věku, a provází ji stále a to nejen v jejím profesním ale i v soukromém životě. Chuť výzvy i potěšení distančního ježdění ochutnala poprvé v roce 1983. Před tím však již soutěžila jak ve všestrannosti tak v drezúře. V roce 1985 promovala na fakultě veterinární medicíny Coloradské státní univerzity a stala se doktorkou veterinární medicíny. Od promoce se výlučně věnovala léčení a chirurgii koní, v současné době již praktikuje jako výhradní lékař na své klinice Loving Equine Clinic v Boulder v Coloradu.
Kromě pravidelného rozhodování na vytrvalostních závodech v Coloradu, Nevadě a Kalifornii se dr. Loving zúčastnila rovněž tak význačných závodů, jako jsou The Old Dominion, The Vermont 100 a od roku 1992 The Race of Champions. Na mezinárodních soutěžích se objevila jako veterinář Vytrvalostní teamu Spojených Států v roce 1994 na Světových jezdeckých hrách v Holandsku, jako člen Sboru veterinárních rozhodčích na Mistrovstvích Severní Ameriky v letech 1995 a 1997, a jako ošetřující veterinář na Mistrovství světa ve vytrvalostním ježdění v Kansasu v roce 1996. Rovněž rozhoduje soutěžní distanční jízdy pro NATRC (North American Trail Ride Conference) a je diplomovaným rozhodčím ECTRA (Eastern Competitive Trail Rde Association).
Pravidelně přispívá články do časopisů Horse Illustrated a International Arabian Horse Magazine. Jako odborný veterinární korektor spolupracuje jak pro Trail Blazer tak pro Horse &Rider. Její předchozí kniha, Veterinary Manual for the Performance Horse, vyšla v roce 1993. Doktorka Lovingová žije v Boulder v Coloradu, kde chová i své dva arabské koně. Jeden z nich je jejím vytrvalostním partnerem již po mnoho let, druhý je mladý kůň, který svou soutěžní vytrvalostní kariéru právě začíná.